Odporná zmutovaná ruka ji popadne za zápěstí a zesílí stisk. Veronica křičí hrůzou, zapírá paty o podlahu a snaží se vytrhnout mocnému sevření. Pokroucené monstrum má ale obrovskou sílu a vleče nebohou ženu k teleportačnímu zařízení. Hrdinka zapře volnou dlaň o obličej monstra a snaží se jej odstrčit. Působení tlaku vykoná své a Veronica zjišťuje, že v ruce drží utrženou spodní čelist pokrytou slizem. Bizarní výjev nebere konce. Hlava toho odporného stvoření začíná praskat a pod její slupkou se nachází něco dalšího. Zem pokrývají zbytky nosu, lícních kostí i rozteklé bělmo, které kreatuře vyteklo z důlků. Veronica je strachem bez sebe, když v tom to přijde. Režisér David Cronenberg vydá s potutelným úsměvem povel „stop“! Plac zavalí salva smíchu i potlesk nad dobře odvedenou prací. Herečka Geena Davis poplácá mechanickou loutku po zádech a jde si sednout. Píše se leden roku 1986 a ve filmových ateliérech poblíž městečka Kleinburg právě končí další natáčecí den.

Pan biolog

Ačkoliv dnes točí převážně temná dramata a drsné thrillery, první filmy kanadského podivína Davida Cronenberga se opíraly o docela jiné výrazové prostředky. Nejenže všechna jeho raná díla spadala téměř bez výjimky pod divácky vděčný hororový žánr, ale vyznačovala se i naprosto originálními prvky, které ve své době působily jako hotové zjevení. Cronenberg stál u zrodu velmi specifického subžánru jménem „body horor“ nebo též „biologický horor“. Tělesná schránka je v těchto filmech hlavním objektem zkoumání. Tělo a delikátní kratochvíle jako nelidské pokusy a zvrhlé experimenty. Dále mutace a deformace tkání, postupný rozpad lidské schránky, nekontrolovatelná transformace, případně metamorfóza a nejrůznější krvechtiví parazité. Jednoduše filmy pro opravdové gurmány. Těžko říci, co některé filmaře nutí tento okrajový subžánr zkoumat a pronikat do jeho temných zákoutí, avšak v případě Davida Cronenberga je vysvětlení celkem prosté.

Vyrůstal v Torontu a rodiče jej od útlého věku zahrnovali vším, o co projevil sebemenší zájem. Otec Milton svého syna coby správný knihkupec a bývalý novinář obklopil literaturou. Matka Esther se zajímala především o kulturu, hudbu a tanec. Byla to právě Esther, která syna uvrhla do světa kinematografie. David byl jako houba a hltal doslova vše, co se mu dostalo pod nos. Ujížděl na klasických kreslených disneyovkách (opravdu) a později propadl i fantasy freskám, jako je třeba Sedmá pečeť (1957). Intelektuální zázemí Davidovi permanentně rozšiřovalo obzory a v průběhu padesátých let našel zalíbení ve vědě. Hlavně biologie se nacházela v epicentru jeho zájmu a byl jí doslova fascinován. Popravdě ho tento vědní obor zaujal natolik, že jej později studoval na prestižní Torontské univerzitě.

Kdoví. Možná by dnes jméno Davida Cronenberga zdobil nějaký ten akademický titul namísto pitoreskní přezdívky „krvavý baron“, kterou si během své režijní kariéry vysloužil. Je to tak. Laboratoř a mikroskop nahradilo studium literatury, odkud už to byl pouhý krůček k prvním krátkometrážním filmům. A že jich na počátku sedmdesátých let natočil požehnaně. Co na tom, že nikdy neabsolvoval žádné formální filmové vzdělání. Píle a nadšení bohatě stačilo, přičemž si na svých prvotinách postupně obrušoval jedinečný režijní styl. Fakt, že biologie v kombinaci se sci-fi tématikou bude hlavní devízou v tvorbě kanadského režiséra, je jasně čitelný již na dvojici jeho prvních nízkorozpočtových snímků. Jmenovitě Shievers (1975) a Rabid (1977). Oba dva filmy lze vnímat jako svéráznou odpověď na vzrůstající popularitu zombie filmů, přičemž Cronenberg se do mixu krve, násilí a černočerného humoru nebál zapojit i sexuální element.

I přes negativní recenze David Cronenberg kráčel dál po vytyčené cestě. Do šokujícího, velmi osobního snímku The Brood (1979) otiskl svou frustraci z bolestného rozvodu a strachu z rodičovství. Právě tento film zaznamenal první větší komerční ohlas. Z další tvorby jmenujme alespoň telepatické sci-fi Scanners (1981) a dodnes nedoceněný klenot Videodrom (1983), jenž svého času předběhl dobu. Všechny jmenované snímky stojí na třech výrazných bodech, které Cronenberg neustále uplatňoval a porůznu rozvíjel. Tedy zkoumání vztahu mezi sexem, technologií a násilím. A právě tyto aspekty podle mne nejvíce rezonují v komerčně nejúspěšnějším filmovém zářezu jeho kariéry. Filmu, jemuž se tento článek bude primárně věnovat – Moucha (1986). Není nač čekat. Výlet za vynikajícím a rovněž krajně nechutným dobrodružstvím právě začíná.

Atomový věk

Někteří z vás jistě tuší, že David Cronenberg natočil vlastně remake. Za původním filmem Moucha (1958) stál zkušený hollywoodský řemeslník Kurt Neumann. Chlapík, který po celou kariéru zdatně střídal žánry a mimo jiné natočil snad pět filmů o Tarzanovi. Lesního muže s bederní rouškou ztvárnil v téměř všech pěti inkarnacích někdejší idol dívčích srdcí Johnny Weissmuller. Moucha se nakonec stala posledním filmovým počinem režiséra Neumanna, který krátce po premiéře zemřel. Film vznikl na základě stejnojmenné povídky od francouzsko-britského spisovatele George Langelaana a dočkal se dokonce dvou méně známých pokračování. Kurt Neumann stvořil v podstatě mysteriózní detektivku obohacenou o prvky hororu a tehdy velmi populárního žánru sci-fi. K příběhu asi tolik:

Vyděšená žena se na policii přizná k bizarní vraždě svého manžela, jemuž za pomoci hydraulického lisu rozdrtila ruku a hlavu. Její příběh je zvláštní a žena má navíc panickou hrůzu z much. Následuje flashback, v němž se naplno rozvine pozadí příběhu. Mrtvý muž se jmenoval André Delambre. Uznávaný vědec, který pracoval na takzvaném molekulárním transportéru schopném přemisťovat předměty. Po sérii pokusů se vědec rozhodne unikátní přístroj otestovat na sobě. André má ale smůlu, protože se do přístroje během experimentu dostane i moucha domácí. Vědec už není pouhým člověkem, ale kombinací dvou biologicky odlišných forem života. Má lidské tělo, obrovskou muší hlavu a zmutovanou paži. Tvor nemůže normálně mluvit, a tak se svou ženou komunikuje formou gestikulace i psaného slova. Potřebuje, aby členové jeho rodiny chytili inkriminovanou mouchu, vědec by díky tomu mohl celý proces teoreticky zvrátit. Čas ovšem tlačí na pilu a hmyzí instinkty začínají vědci zatemňovat mysl.

Na této krátké anotaci můžeme vidět propastný rozdíl oproti slavnější verzi z roku 1986. Kurt Neumann vsadil na záhadný a značně napínavý příběh, který si funkčně hraje s diváckým očekáváním. Fyzická přeměna vědce se odehraje okamžitě a daleko důležitější je zde důmyslně vystavěná zápletka. Do filmu pronikly i čerstvé vědecké poznatky o štěpení atomů a pokrokové myšlenky zabývající se přesunem hmoty, neb atomová síla tehdy mohutně rezonovala společností. David Cronenberg šel úplně jinou cestou a je fér zmínit, že původní film do značné míry ignoruje. Do příběhu se snažil zakotvit filozofický přesah a zaměřil se především na postupný rozpad hlavní postavy. A to jak po fyzické, tak psychické stránce. O tom si ale povíme později. Nejprve bychom měli zjistit, jakým způsobem se Cronenberg ke svému nejslavnějšímu dílu vlastně propracoval.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Píše se rok 1985 a David Cronenberg toho začíná mít po krk. Asi byla chyba nastoupit do problematického projektu jménem Total Recall (1990). Trable s připravovaným sci-fi snímkem se táhly už od roku 1974. Tehdy totiž americký producent Ronald Shusett zakoupil adaptační práva ke krátké povídce „We Can Remember It For You Wholesale“, za níž nestál nikdo jiný než spisovatel Philip K. Dick. Od té chvíle se začal rozjíždět sled nepříjemných událostí. Problémy s financováním, hledání vhodného režiséra a především nekonečné přepisování scénáře. Jistým se stal pouze budoucí název filmu – Total Recall. Roku 1985 se ještě Shusett dělil o produkci s legendárním Dinem De Laurentiisem, který později od nestabilního kšeftu odstoupil. Nicméně byl to právě Dino, kdo si prosadil angažmá kanadského režiséra.

Cronenberg na italského producenta udělal dojem s poměrně úspěšným filmem Mrtvá zóna (1983) natočeným na základě výborného románu od mistra hrůzy Stephena Kinga. Ačkoliv režisér neznal jedinou knihu nebo povídku od spisovatele Philipa K. Dicka, zaujal ho rozpracovaný scénář. Tou dobou byl Cronenberg snad třetím člověkem, jenž se na jeho podobě podílel. Strávil nad ním řadu dlouhých měsíců, zhotovil několik verzí a přispěl mnoha výraznými segmenty, z nichž některé můžeme vidět i ve skvělé finální verzi od režiséra Paula Verhoevena. Do příběhu zakomponoval kupříkladu osobu diktátora ovládajícího marťanskou kolonii, vymyslel postavy mutantů včetně památného Kuata a rovněž chtěl prosadit temnější tónování celkové podoby filmu.

Poslední bod se mu stal osudným. Cronenberg se v příběhu snažil zachovat vážnost originální povídky, ale Ronald Shusett i Dino De Laurentiis chtěli především nenáročnou, značně dobrodružnou podívanou po vzoru filmů jako jsou Dobyvatelé ztracené archy (1981) a Honba za diamantem (1984). Zvyšující se nátlak umocňoval i čerstvě obsazený herec Richard Dreyfuss. Nejenže se měl zhostit hlavní role, ale navíc trval na dalším přepsání scénáře. Pro Davida Cronenberga to byla poslední kapka a od projektu odstoupil. V pohodlí domova si všiml pohozené vizitky od dvojice horlivých producentů Mela Brookse a Stuarta Cornfelda, kteří mu před několika měsíci nabízeli zajímavou práci. Remake letité sci-fi klasiky. Tehdy musel kvůli práci odmítnout, ale teď měl volné ruce. Po krátkém váhání zvedl sluchátko a vytočil číslo.

Propojení sil

Osmá dekáda pozvolna startovala a budoucnost v sobě skrývala velké změny. Kultura se začala transformovat a brát na sebe křiklavé barvy nočních neonů i špinavost zaplivaných ulic. Do popředí začaly pronikat nové hudební směry, nevkusná móda i manýry bohatých celebrit. V tomto turbulentním období došlo k zajímavému setkání dvou lidí. Jmenovali se Kip Ohman a Charles Edward Pogue. První zastával funkci koproducenta, který dostal chuť přivést k životu starší sci-fi snímek, a ten druhý byl scénáristou, jemuž právě do klína spadla zajímavá nabídka. Pogue neznal ani povídku Moucha od George Langelaana, ani stejnojmenný film Kurta Neumanna. Doplnil si tedy vzdělání a přijal výzvu od koproducenta. V hlavě se mu záhy začal líhnout zajímavý příběh. Proto nelenil a navštívil producenta Stuarta Cornfelda, neboť tento člověk udržoval dobré styky s 20th Century Fox.

Cornfeld byl od počátku nadšený a nápad se mu vyloženě líbil. Dokonce i vedení 20th Century Fox bylo od prvního okamžiku jednoznačně pro realizaci projektu. Pogue sepsal několikastránkový námět, do něhož zakomponoval řadu invenčních myšlenek. Tou nejvýraznější se stala postupná proměna hlavního hrdiny. Tedy přesný opak toho, co prezentoval film z roku 1958. Hotový námět s několika rozpracovanými motivy předložilo duo Cornfeld a Pogue vysoce postaveným manažerům od Foxů. Přišlo ale nečekané zklamání. Nadšení opadlo a film se dle mínění kravaťáků vydal nešťastným směrem. Na řadu přišlo náročné vyjednávání, na jehož konci stál přijatelný kompromis. Lidé z 20th Century Fox se postarají o distribuci, ale projekt finančně zaštítí někdo jiný.

Cornfeld se ve filmovém průmyslu naštěstí pohyboval s razancí dravé ryby. Na scéně se tak brzy objevuje produkční společnost Brooksfilms a její majitel Mel Brooks. Muž mnoha řemesel, asi tak by šel nejlépe Brooks popsat. Scénárista, herec, režisér, dokumentarista, producent … stačí si jen vybrat. Jeho nejčerstvějším úspěchem tehdy byla spolupráce na komedii Být či nebýt (1983), kde si mimo jiné rovnou střihnul hlavní roli. Psal se začátek roku 1985. Brooks a Cornfeld si pro film Moucha vyhlédli nápaditého režiséra Davida Cronenberga, toho však ve spárech držely smluvní závazky s producentem Dinem De Laurentiisem a s politováním musel odmítnout. Dalším na zteči byl mladý režisér Robert Bierman, který dokonce s dvojicí producentů uzavřel smlouvu. Jenže do víru událostí zasáhla nečekaná tragédie. Dcera Biermana přišla během dovolené v Africe o život. Zlomený muž nebyl schopen pokračovat, nasedl do letadla a vydal se za svou rodinou. Oba producenti jej pochopitelně vyvlékli ze smluvních závazků a nevěděli, co bude dál. V té chvíli se v pracovně Mela Brookse rozezněl telefon.

Nové nastavení kurzu

Jak David Cronenberg zjistil, scénář k filmu byl z devadesáti procent hotový. Celý si jej velmi pečlivě pročetl a poté předložil producentům návrh. Režisérem snímku se stane pouze pod podmínkou, že mu bude umožněno celý scénář překopat a přijít s vlastní verzí. Dohodnuto! Cronenberg si záhy naplánoval schůzku s Charlesem Poguem a zdvořile mu oznámil své záměry. Scénárista kupodivu vůbec nic nenamítal a navíc byl velkým fanouškem režiséra. Cronenberg tedy dostal požehnání a pustil se do rozsáhlého přepisování. Zde by se asi hodilo alespoň krátce nastínit dějovou strukturu původního scénáře. Příběhová linka, s níž přišel Pogue, by se dala shrnout asi následovně:

Geoff Powell je famózní vědec. Potají pracuje na teleportačním přístroji a vede spokojený život se svou ženou Barbarou. Jeho prospěchářský a morálně zkažený zaměstnavatel Phillip DeWitt se snaží formou nátlaku zjistit, na čem Powell dělá, a ještě si dělá zálusk na jeho manželku. Mladý génius se nevzdává a odolává i nepříjemným výhrůžkám. Po sérii pokusů vědec konečně rozlouskne poslední problém, a sice teleportaci živých subjektů. Po tomto průlomu Powell otestuje vynález sám na sobě, ale dovnitř teleportační komory pronikne i moucha. Přístroj oba genetické vzorky smíchá a z vědce se postupně začne stávat obrovská verze dvoukřídlého hmyzu. Pozvolná transformace těžce doléhá na Barbaru, která navíc zjistí, že s Powellem čeká dítě. Aby toho nebylo málo, DeWitt vtrhne se svou ochrankou do soukromé laboratoře Powella a násilím se zmocní pokrokového zařízení. DeWitt s vynálezem sice neumí zacházet, ale uvědomuje si jeho hodnotu a rozhodne se jej zpeněžit. V ten okamžik se do komplexu infiltruje zmutovaný Powell. Zabije každého, kdo mu zkříží cestu, následně založí požár a DeWitta v závěrečném souboji pozvrací trávícími zvratky. Powell při požáru sám zahyne, ale příběh končí pozitivně, neboť Barbara porodí zdravé dítě.
Jak vidíme, původní koncept se daleko více opíral o akční element a ústřední zápletka dokonce nabízela i ryze zlou postavu v podobě obhroublého šéfa výzkumného střediska.

Cronenberg vsadil na komornější nádech, romantiku a především ho zajímal samotný vědec a dynamická eroze jeho osobnosti. I když změnil prostředí, postavy a celkové vyznění příběhu, zasloužil se o to, aby byl Pogue uveden v titulcích jako spoluautor scénáře, protože některé jeho styčné body Cronenberg zanesl i do své příběhové kostry. Tedy postupnou mutaci vědce, motiv těhotenství a přetahování o srdce hlavní hrdinky. Film měl mít pouze tři postavy, okolo nichž se bude obtáčet celá dějová linka. Vědce Setha Brundla, novinářku Veronicu Quaife a jejího bývalého milence Stathise Boranse. Pogue si přál, aby se vědec doslova proměnil v obří létající mouchu a vlivem mutace velmi záhy přišel i o schopnost řeči. Cronenberg však celý proces metamorfózy rapidně zpomalil a na konci cesty neměla být stokilová masařka, ale deformovaný hybrid člověka a hmyzu. Nový koncept na producenty i vedení Foxů mocně zapůsobil. Mohlo se plynule přejít ke castingovým záležitostem.

Trefa do černého

Ohledně herců Cronenberg vždy platil, a stále platí, za velmi vybíravého filmaře. Například Oliver Reed byl během své kariéry označován za potížistu, rváče a výbušného alkoholika. Přesto mu režisér ve filmu The Brood svěřil roli doktora Hala Raglana, zkrátka proto, že neexistoval typově vhodnější herec. Je úplně jedno, jak velká hvězda se o roli uchází, pokud na castingu nepředvede dokonalý výkon a se svou postavu nesplyne, jde dotyčný jednoduše od válu. Titulní roli Setha Brundla měl původně ztvárnit Američan John Lithgow, na něhož si Cronenberg tajně myslel. Tohoto rodilého Newyorčana si můžete pamatovat coby sadistického vraha z mysteriózní detektivky Výstřel (1981). Skvěle se zhostil i ultimátního záporáka ve snímku Cliffhanger (1993), kde solidně zatápěl pod kotlem hlavnímu hrdinovi, jímž nebyl nikdo jiný než Sylvester Stallone. Každopádně Lithgow nabízenou roli odmítl, protože mu celý koncept přišel až moc bizarní.

Na Cronenberga doslova magicky zapůsobil Jeff Goldblum, a to už z fotografií, které měl k dispozici. Charismatický herec pozvání na kamerové zkoušky přijal bez váhání a několik čtených dialogů potvrdilo správnost režisérova úsudku. Goldblum byl teatrální a měl velmi specifický herecký projev, v němž hojně upřednostňoval mimiku a bohatou gestikulaci. Jednoznačně castingová trefa do černého. Ačkoliv režisér zprvu velmi váhal, partnerkou Goldbluma se nakonec stala Geena Davis. Do karet hrál mladé herečce mimo jiné fakt, že tou dobou byla Jeffovi partnerkou i v reálném životě. Tento prozíravý krok odstranil dlouhé hledání vhodné adeptky, protože řada zamýšlených scén měla intimní nádech a z hereckého dua musela vyzařovat přirozená chemie. Pro sezdaný pár žádný problém. Trojlístek uzavřel nenápadný herec John Getz, který na sebe výrazně upozornil účastí v nízkorozpočtovém thrilleru Zbytečná krutost (1984). Stačilo už jen odklepnout rozpočet a obklopit se režisérovým all-star týmem.